Ukázka z knihy:

Cesta na jih je dlouhá a nepohodlná. Kam až oko dohlédne, vidím vyprahlou sežehnutou pláň. Na ní rostou nízká trnitá křoviska a zbytky suché trávy. Stébla sporých trsů se nepohnou a obzor se rozplývá v rozžhaveném vzduchu. Příroda je vyprahlá. V dálce se vypínají vysoké zelené kopce a azurové nebe. Jízdu ztěžuje všudypřítomný prach, který se za vozem valí v hustých oblacích. Po hrbolaté kamenité cestě přejíždíme koryto vyschlé řeky a vyhýbáme se stádu rohatých krav, které žene polonahý šlachovitý muž. To nejdůležitější mu zakrývá pouze pestrý šál ležérně ovinutý kolem úzkých boků. Sem tam monotónní výhled z okna Toyoty prozáří růžové květy pouštních růží, zelené kaktusy a majestátně se do výšky vypínající obrovská termitiště, v kterých hledají úklid hadi, štíři a další potvory.
Tady, přímo na břehu vyhlášené řeky Omo žije nejohroženější ze všech kmenů, kmen Karo. Neustále nepokoje se sousedními etnickými skupinami se v minulosti vyhrotily a motivovaly Kary překonat dálky a stáhnout se do ústraní. Z důvodu malé populace, čítající přibližně 400 hlav, není jasné, jak dlouho ještě dokáže kmen přežít.
Přijíždíme k osadě, která je tichá, úhledně poklizená, situovaná v místě spalujícího žáru, bez jediného stromu a stínu. Kolem vyhaslého ohniště leží osamělé keramické nádoby. Izolovaná vesnice působí klidným, netečným dojmem. K zastavující Toyotě přibíhají malé, nádherné děti se žlutými květy ve vlasech. Doprovázeni jsou dlouhým, vyhublým náčelníkem, autoritou, které se ve tváři nepohne ani sval. Připadám si jako v cizokrajné pohádce. Král s dlouhou holí v pravačce jde proti nám, majestátně a s noblesou ozdoben svou družinou. Podáváme si ruku na přivítání. Ten člověk je ohromující. Na hlavě má dvě čelenky s několika péry, obličej i nahé tělo pomalované bílou hlinkou a na krku mohutné korále. Zkrátka náčelník kmene, jak má být. Okamžitě se nás ujímá.
Je pekelné vedro, odpolední slunce praží a odráží se od písku. Většina mužů polehává, ženy pracují. Takto pravděpodobně vypadá den za dnem, až když slunce na své intenzitě poleví, osada ožije. Vesnice čítá pár nízkých chýší, do kterých se leze po čtyřech. Nelze se v nich postavit, jsou bez oken, jen sluneční paprsky prosvítají miniaturními otvory mezi slaměnými spletenci a uzly. Není v nich nic, jen na zemi vydělané kůže a pár nádob.
Samozřejmě jako doprovod máme partičku nádherných dětí. Vzhlíží vzhůru k bílým tvářím jako k Bohům, poslouchají tu cizí měkkou řeč a snaží se některá slůvka opakovat. Náčelník nás asi po patnácti minutách opouští. Snahou o elegantní chůzi ve vyšlapaných sandálech, z kterých mu chodidla sklouzávají do stran, odkráčí do stínu pod přístřešek. Když se rozhlédnu kolem, pochopím s určitostí, že Karové jsou jiní. Jsou zdobní, vynalézavý, kreativní, se smyslem pro estetiku a umělecký cit. Důraz je zde kladen především na fyzickou krásu a zevnějšek. Zanedbání péče o svůj vzhled zvláště v mládí je prý nemyslitelné a vede k vyloučení ze společnosti. Být, znamená skvěle vypadat!