Úryvek z povídky Směle k pravěku:

V autě napěchovaném nevzdělanými lidmi se zbraněmi v rukou připadala jsem si stísněná jako sardinka v plechovce. Dusila jsem se minimálním přívodem kyslíku, okna se mlžila a čůrky potu stékaly mi po zádech.
Vyzdobení válečníci s výraznými náušnicemi v uších, jizvovým tetováním na ramenou a zamračeným, nevlídným pohledem vypadali skutečně zlověstně. Nekomunikovali, neohlíželi se napravo ani nalevo, tvářili se hrdě a nepřístupně a my netušili, proč a kam s námi jedou, co chtějí, co budou požadovat či co bude následovat. Měla jsem pocit, že můj osud je v jejich rukou. A bylo mi úzko.
Asi po pěti kilometrech jízdy zabušil jeden z nich hlavní samopalu na dveře. Václav dupl na brzdu tak prudce, až se celá posádka posunula setrvačností vpřed a od kol se zvedl oblak prachu. Vyzdobení válečníci beze slov vystoupili a jejich štíhlé postavy zmizely za zelenou oponou vysoké trávy.
První setkání s příslušníky kmene Mursi bylo předvojem, že cizí návštěvník musí posbírat všechnu svoji trpělivost, značnou dávku pozornosti a připravit se na dlouhé hodiny napětí.
Za nejbližší zatáčkou dorazili jsme k vesnici Mursi se skromnými políčky čiroku a kukuřice, z nichž se připravovalo pivo kašovité konzistence. Veškerý život odehrával se ve stínu vysokých stromů na prostranství před malými chýšemi zhotovenými ze slámy a tulícími se k sobě kruhovými půdorysy. Dlouhé větve zaražené do země a ohnuté do oblouku odhalovaly kostry staveb.
Ženy, oblečené do vydělaných kůží, drtily mezi dvěma velkými plochými kameny zrnka obilí na mouku. Volná ňadra a vytahané rty bez upevněného talířku poletovaly v pravidelném rytmu ze strany na stranu. Sem a tam, sem a tam. Nahé děti oválené v prachu batolily se na zemi poblíž svých matek.
Hluk vozu vyvolal mezi chýšemi zvýšenou aktivitu. Jakmile Václav zastavil a vypnul motor, na přední i boční skla nalepili se divoši, děti a mladí muži nalíčené bílou hlinkou, ženy s obrovskými talíři ve rtech a kravskými rohy v uších. Retní ozdoby žen byly tak velké, že se zdálo, jako by měly napůl otevřená ústa roztržená.
Polkla jsem. Ano, byli to oni, příslušníci kmene Mursi, tací, jaké jsem je znala prostřednictvím cestovatelských fotografií. Byli hrůzní a na dosah. Přes okna vozu dívala jsem se do strhaných zvířecích tváří a planoucích, zarudlých očí, které vyčnívaly z bíle olemovaných obličejů hrůzostrašného zjevu. V jejich pohledech nedokázala jsem číst. Byly prázdné, bez emocí, nicneříkající. Přesto jsem jimi byla ohromená.